Historický román s výrazným přesahem je pozoruhodným debutem polské nobelistky. Francie 1685: Král Slunce zavádí katolicismus jako jediné legální náboženství. Zemí procházejí skupiny hugenotů, které směřují na sever a doufají, že zde naleznou novou vlast. Z oken kočáru psance sleduje skupinka neobvyklých cestovatelů, mířících naopak do Pyrenejí: Veronika, kurtizána opuštěná svým snoubencem; Markýz, muž zabývající se alchymií; de Berle, bohatý obchodník; a Gauche, němý kočí s věrným žlutým psem. Každý z nich opustil Paříž z jiného důvodu. Tato cesta, místy dobrodružná, může změnit nejen jejich osudy, ale i dějiny celého lidstva. Cesta lidí Knihy je literárním debutem slavné polské spisovatelky, která zde poprvé zpracovala téma cesty a putování za poznáním, symbolicky zastoupeným motivem Knihy, jež obsahuje veškeré vědění a moudrost lidstva. Toto téma později rozvinula v mnoha dalších knihách. (nakladatelská anotace)

„Paolo Uccello, zvaný Pták, chtěl ovládnout tajemství malovaných předmětů. Proč se strom, která stojí dál, zdá menší? Proč se Kristova ruka natažená do hloubi obrazu zdá kratší a jaksi skrčená? Proč se zdá že domy stojící podél ulice jdou do kopce, stoupají k horizontu, ale ve skutečnosti je ulice rovná, nic nesotupá, ani neklesá? A jak by se mělo malovat? Tak, jak člověk vidí, že to je, nebo jak ví, že to je?“

Komentář paní knihovnice: Paolo Uccello byl skutečný malíř, který se zabýval perspektivou, je považován za jednoho z nejnadanějších a nejsvědomitějších umělců své doby. A to je to, co mám na knihách ráda, že se vám během četby rozkrývají zajímavé skutečnosti, třeba právě ta, že Paolo Uccello opravdu existoval.

s. 

„Poustevníkem jsem z vlastního rozhodnutí. Lékařem náhodou, pokud lze přijmout, že níhoda vůbec existuje. Kdysi jsem se ptal: žít, nebo život pozorovat? Byl jsem tehdy stejně starý jako ty, synu. Být v porudu času, užívat a prožívat život, nebo zkoumat svět zpovzdálí? A ejhle, nakonec jsem dospěl k závěru, že veškeré lidské zoufalství pochází z pozorování. Pak totiž člověk nenajde žádné ukotvení pro oči, intelekt ani city. Když jen stojí a dívá se, je to, jako by stál v mělké řece, sotva po kotníky ve vodě. A v řece, jak známo, není nic stálého. Oči bolí, mysl je unavená a vkrádá se do ní zoufalství. Když vstoupím do vody až po temeno hlavy, dávám jí svým tělem stálost a smysl. Řeka teče kolem mě, ale také srkze mě a její prožívání je právě podstatou řeky. Proto jsem si vybral život, ne jeho pozorování. A ty?“

Komentář paní knihovnice: V době sciálních stítí se snadno staneme pouhým pozorovatelem a život nám o to rychleji proklouzne mezi prsty. Nebojme se ponořit do řeky až po temeno hlavy, nestůjme jen v mělké řece...

s. 

„Být filozofem znamená vidět ducha tam, kde ostatní vidí jen písmeno.“

Komentář paní knihovnice: Co vidíte vy, když čtete? Jen písmena nebo...