V roce 1994 se Jakub Ursiny přestěhoval do bytu je svému otci Dežovi. Otec, v předtuše blížícího se konce, s pocitem, že synovi musí předat své životní poznání, začal Jakubovi psát dopisy. Ten výzvu opětoval. Vznikl jedinečný dialog mezi otcem a synem o těch nejpodstatnějších otázkách života a smrti, která je vždy nebezpečně blízko. Dopisy sice putovali jenom z jedné místnosti do druhé, ale svůj účel naplnily. Básník Ivan Štrpka v předmluvě napsal: „V těch dopisech probíhá nenásilný, ale zřejmý proces. Ten nevyhnutelný proces vzájemného stávání se vědomým & milujícím synem a otcem, úplnějším člověkem.“ (nakladatelská anotace)

„...vidíš, co vidíš, a cítíš, co cítíš, ale nevnucuj to druhým dřív, než se na Tvůj názor konkrétně zeptají.“ 

Komentář paní knihovnice: Každý z nás vidí, co vidí, a cítí, co cítí. Respektujme se navzájem a nevnucujme své názory každému na potkání, vydržmě, až se nás na náš názor zeptají...

s. 58

„Když zažiješ, pocítíš, že není člověka, od kterého by ses nemohl něco naučit, jako by najednou všichni byli kamarádi. A s kamarády je věru čas od času třeba být! Třeba s nimi být, když to potřebuješ Ty, a třeba s nimi být, i když to potřebují oni.“ 

Komentář paní knihovnice: Jen velká míra empatie Vám pomůže se napojit na lidi kolem Vás do takové míry, že pocítíte, že všichni můžou být kamarádi.

s. 58

„Jen poznáváním, učením se buduje duševní samostatnost, protože o samostatnost jde - o schopnost stát sám vzpřímeně - ne o soběstačnost, tj. stav, ve kterém nepotřebujete nikoho.“

Komentář paní knihovnice: Samostatnost x soběstačnost...věřím, že stát sami vzpřímeně můžeme jen díky podpoře našeho okolí, cítíte to také tak?