Nikdy nepromeškej snídani v zahradě. Nikdy nezapomeň, že si chceš užít každičký den. Nikdy nezapomeň na květiny do vázy. To jsou některá z těch mých „letních pravidel“. A jaká jsou ta vaše? Dozajista zajímavá, běžná i zvláštní, dodržovaná i nesplněná, nenaplněná. Co nás k sepsání těchto pravidel inspirovalo? No samozřejmě to nemohlo být nic jiného než kniha. A Olinka. Samozřejmě! Na červencový klub totiž přinesla knihu Pravidla léta australského spisovatele, výtvarníka a filmaře Shauna Tana, kterou vydalo nakladatelství Labyrint. My jsme se s knihou seznámili (tentokrát mezi nás zavítal i jeden muž) díky Olinčině promítání obrázků na plátno. Kraťoučké texty nám Olinka vždy přečetla.
Před očima čtenářů se začíná odvíjet zdánlivě prostý příběh dvojice chlapců zachycující „pravidla“, kterými se řídí každý vztah mezi blízkými přáteli nebo sourozenci. Na první pohled se jedná o pravidla, jež se mohou jevit jako podivná nebo dokonce nahodilá a která je obtížné plně pochopit pro kohokoliv zvenčí. Díky obrázkům se vydáváme na cestu do snové krajiny, která se nám zdá být naprosto fantaskní a vzdálená, ale jak se postupně noříme do příběhu obou chlapců, sourozenců, mění se tyto zprvu poetické obrazy v temnější, tajemnější a znepokojivější. Každý čtenář si tak může pohrát s fantazií, s představivostí, každého zasáhne jiný obrázek, každý v něm může najít „to svoje“. A nebo mu vůbec neporozumět. Závěr knihy je souzněním bratrství, souzněním kamarádství a přátelství, souzněním duší.
Kniha nás velmi zasáhla. Opakovaně jsme se k obrázkům vraceli, diskutovali o nich, zamýšleli se nad textem. Nikdy nepromarni poslední letní den. Nikdy nečekej na omluvu. Tato jsem si vypsala já. Mluvila mi z duše.
Podobná pravidla jsme se snažili hledat i ve své právě rozečtené knize. A našli jsme jich tolik! V každé knize lze objevit hluboké myšlenky, mnohdy vyřčené jen tak lehce, nenápadně. Chce to být pozorný, vnímat a hledat. I v knize Mika Waltariho jsem během čtení objevila krásné moudro. Finové jím označují své sny, touhy: Nikdy nezapomínejte na svůj „hrad ve Španělsku“. Slyšíte? Nikdy!
Ingrid Mendlíková
