Únorové setkání Čtenářského klubu bylo věnováno zlozvykům. Olinka nás motivovala sdělením o existenci tzv. Národní sbírky zlozvyků, kterou pořádá od loňského roku umělkyně Kateřina Šedá při příležitosti 200. výročí narození Gregora Johanna Mendela. Ostatně jak se píše na webu, kde se zlozvyky nahlašují: „Mendel byl v prvé řadě člověk. Měl spoustu ctností, a jako každý měl určitě i pár zlozvyků. Víme prokazatelně o jednom – byl vášnivým kuřákem! Byl proto snad horší? Jsou kvůli tomu jeho zásluhy o rozvoj vědy menší? Ani omylem.“ Cílem autorky je poukázat na to, že zlozvyky jsou běžnou součástí našich životů, přesto nás nedefinují.
Nejprve jsme byly asi trochu překvapené a zaskočené, alespoň já jsem to tak cítila, ale když nám na rozjezd Olinka přečetla několik ukázek, obavy nás opustily, dokonce jsme se zasmály a začaly jsme se těšit. Já už jsem si v mysli začala střádat a shromažďovat ty svoje. Když se nad tím opravdu zamyslíte, zjistíte, co vše se dá za zlozvyk považovat a kolik jich vlastně máte.
Pak přišlo na řadu čtení. „A poznamenejte si zlozvyky postav,“ zněl dnešní úkol. „No, to nevím,“ pomyslela jsem si. „V téhle knize toho asi moc neobjevím.“ Ale pokud se člověk soustředí na určité téma, zadání či úkol, je jedno, jak to nazveme, začne text před sebou vnímat jinýma očima. Vypsala jsem těch zlozvyků několik. Tak jako každá z nás. A jak nás to bavilo!
Další „úkol“ nás trochu rozechvěl. Vyplnit lísteček se zlozvykem někoho jiného? To už je výzva. Ale i ta se dá splnit tak, abyste neurazili, nepomluvili. Vždyť zlozvyky k lidem patří odnepaměti. A některé jsou docela úsměvné, mnohé i velmi milé. Když jsem nad tím přemýšlela, uvědomila jsem si, že to, co mi občas „leze na nervy“, by mi asi už i chybělo. Já jsem si vybrala za nositele zlozvyku manžela. Jeho zlozvyk nese název Opakování matka moudrosti. „Můj manžel rád a podrobně vypráví. Cokoli. Se všemi odbočkami a postranními uličkami. Jeden příběh na tisíc způsobů. Vždy a každému. Jen já jsem při tom pořád. A vždy si něco přidá. Trvalo to déle, bylo to rychlejší, větší, nebezpečnější, legračnější. Prostě vždy se to o kousek posune k tomu NEJ…“ Poslední úkol už jsme nestihly. Nad profesními zlozvyky budeme přemýšlet doma.
Tentokrát jsem s sebou vzala i svoji patnáctiletou vnučku. Byla nadšená. Už cestou domů mi řekla: „Babi, to bylo úžasný! Už dlouho jsem nebyla v prostředí, který vůbec není toxický. Vy si tak rozumíte. Ta pohoda, klid…“
Ano, rozumíme si, souzníme. Přestože máme každá spoustu rozdílných zlozvyků.
Ingrid Mendlíková
