Do minulosti - Ingrid Mendlíková

Umíte cestovat časem? Já ano. Tedy – není to zásluhou mých nevšedních schopností, nýbrž cestovní kanceláře. Cestování do budoucnosti je pořád trochu problém, ale už existuje organizace, která za pár let vezme lidi na dovolenou do vesmíru. Bude trvat dvanáct dní a šest účastníků za pár set milionů dolarů obletí několikrát Zemi a zažije a uvidí leccos dalšího.
Ale obyčejnou cestu časem zpět si dnes už může dovolit téměř každý. Stačí sednout v Praze do letadla a vystoupit v egyptské Hurghadě. Z měsíce října hrajícího všemi barvami a vonícího houbami a tlejícím listím jsme se přenesli zpět do července. Do měsíce, který tady má jen dvě barvy. Modrou a žlutou. Modrá je barva moře, žlutá je barvou písku a pouště, která sahá až k moři. Hotelové zahrady do toho nepočítám. To není příroda. Zvyknete si na to okamžitě. Okamžitě zapomenete, že u nás je už chladno, že každé ráno je zahaleno závojem mlh, že prší a fouká studený vítr a že pokud se objeví sluníčko, musíte toho využít okamžitě, aby se vám zase na dlouhou dobu někam neschovalo. Chybí vám jen útulnost té naší krásné krajiny. Chybí vám zvlněné kopečky, zelené lesy, stromy podél cest, louky a modré rybníky a rybníčky, líné řeky i pospíchající potůčky. Chybí vám malebná česká krajina, nejkrásnější a nejlahodnější na světě.
A když se vydáte na výlet do pouště, nejdříve žasnete, zíráte na to, co příroda vytvořila, ale někde vzadu vás nahlodává červíček: Srovnej si to s tím, co máš doma. Voňavé jablíčko na stromě, malé nebojácné sněženky, fialové podzimní astry. Tady jen žluť v různých odstínech a kopečky a kopce a zvířený prach. A beduíni. Úžasní beduíni. A barevní velbloudi. A silný červený ibiškový čaj a lahodná vodní dýmka.
Ocitáte se v hluboké minulosti. A to jste ještě neviděli život na venkově. Tam byste se cítili jako v předminulém století. Malé zchátralé domky nalepené jeden na druhém lemující zavlažovací kanál, kolem prach, špína, uschlé keře, hromady suchých palmových listů, děti hrající si na prašné cestě před domem, hubený oslík táhnoucí malý dvoukolák naložený suchými palmovými listy, další oslík vedený mužem vezoucí na svém hřbetě dívku mířící ven z města, u silnice čekající matka zahalená v šátku a držící na ruce nemluvně, výrostek poskakující u cesty, rodinná motorka vezoucí otce, matku a dvě děti z návštěvy u příbuzných, úzká zelená políčka namačkaná k sobě a přinášející obživu rodinám i o čtrnácti dětech, jak je tady na jihu zvykem. A když se snese tma a na vše padne stín, pozorujete, jak se mění rytmus dne. Zmizeli pouliční prodavači, u prašné cesty už nikdo nečeká na autobus, nikdo neobdělává pole a oslíci odpočívají. V domcích se svítí, takže vidíte tu bídu na vlastní oči. Téměř žádný nábytek, udusaná podlaha, oprýskané zdi. Do noci září jen modř obrazovky a hvězdy nad hlavou. Občas zahlédnete před domkem ženu, konejší uplakané dítě nebo si povídá se sousedkou. Sedí na úzké dřevěné lavici nebo v odřeném plastovém křesílku, které nejspíš někdo odhodil. I muži sedí před svými domky nebo před malými špinavými kavárničkami se svými přáteli, nohy zkřížené pod sebou, usrkávají z malých hrnečků silný čaj či kávu, předávají si vodní dýmku a debatují. A většina z nich drží v ruce mobilní telefon! To je jejich jediné spojení s dnešním světem, s jednadvacátým stoletím. To je jejich cesta do budoucnosti.